PORTUGALSKO - ZÁPADNÍ ALGARVE , KRAJ DIVOKÝCH ÚTESŮ, MAJÁKŮ A PLÁŽÍ

září 23, 2019

PORTUGALSKO - ZÁPADNÍ ALGARVE , KRAJ DIVOKÝCH ÚTESŮ, MAJÁKŮ A PLÁŽÍ

Z městečka Tavira se pomalu přesouváme regionálním vláčkem na západ. Míjíme vesnice a města, bíle omítnuté domy s okenicemi střídají opuštěná stavení a pomerančovníkové sady. Úplně suchou a vyprahlou krajinu občas protnou kontrastně zelená golfová hřiště.

Protože trať je jednokolejná a vlaky na sebe musí v některých stanicích čekat, často se stává, že naberou zpoždění. Avizovaná délka cesty se nám tak protáhla zhruba o půlhodinku. I když ke konci už bylo ve vagonu celkem nedýchatelno, tříhodinová cesta do Lagosu se dala v pohodě zvládnout (cena jízdenky byla 9,45€).

LAGOS

Z pěkného nového nádraží se přes přístav a pěší lávku vydáváme do centra města. Ubytování máme zajištěné sice kousek dál, směrem do kopce za autobusovým nádražím, ale to nám nakonec ani moc nevadí. Vše nám totiž vynahradí milý a přátelský majitel João a parádní pokoj, kde jsme ubytovaní. Na to, že jeho malý penzion Dream Lagos se prezentuje jako B&B bych řekla, že splňuje o mnoho vyšší standardy. Prostorný a velice čistý pokoj doplňuje nejpohodlnější postel, jako jsme zatím v Portugalsku zažili. A to dost oceňujeme, protože jsme oba dlouháni. Když navíc João vytáhne druhý den při snídani zarámovanou společnou fotku s Václavem Havlem, klesá mi sáňka. Opravdu milý chlapík, tenhle ukecaný Portugalec. Sice se nám z Taviry moc odjíždět nechtělo, ale teď to vypadá, že to tu bude přece jenom fajn.

foto: travel-in-portugal.com/lagos

V podvečer se jdeme projít do města. Lagos sám o sobě je sice pěkný a úpravný, ale atmosférou mě moc nenadchne. Skupinky popíjejících Britů mi chtě nechtě připomenou Prahu, a celkově je na mě město asi až příliš turistické. Je tu plno restaurací a barů, ale útulnou hospůdku, kde bychom mohli ochutnávat řemeslná piva, tu hledáme marně. Lagos prostě zůstane na tři dny naší základnou, odkud se budeme vydávat na výlety po okolí, a tak jsem ho brala.

PLÁŽE

Lagos je vyhledávaný zejména díky svým vyhlášeným plážím. Ve městě jich je několik. Jedna skupina pláží se nachází blízko vlakového nádraží, protože kolej vede v podstatě podél pobřeží. Další pláže začínají hned u historického centra a pokračují až dál na severozápad. Na naši otázku, která pláž je nejlepší, nám náš domácí, João, odpověděl: "To je, jako byste se zeptali otce, které ze svých dětí má nejradši." Všechny pláže jsou prostě krásné a každá má něco do sebe. Samozřejmě se dá předpokládat, že čím dál od centra se vydáte, tím by měla být pláž liduprázdnější.

Pláže poblíž Lagosu

I na nejvzdálenější pláže se dá dojet autobusem. My se rozhodli alespoň cestu tam absolvovat pěšky a udělat si tak malý výlet s krásnými výhledy na skály a moře. Naším cílem byla Praia de Canaval, ale nakonec jsme nechtěně došli až na Praia Porto de Mós. Cesta může být v létě trochu náročnější, zejména pokud nejdete zrovna brzo ráno, jak se to stalo i nám. Pokrývka hlavy a dostatek vody nejsou jen stále opakovaným klišé, protože slunce tu dokáže pálit fakt neúprosně.

Ale procházka to byla krásná, i když některé úseky cesty je potřeba absolvovat po silnici a mezi zástavbou. Další variantou je zakoupit si výlet na kajaku. Za zhruba tři hodinky budete mít možnost objevit skryté pláže, jeskyně a pozorovat nádherné útesy přímo z vodní hladiny (podívejte se např. na stránky kayaktours.com.pt). Atlantik je pro vodní sporty jako stvořený a mimo obligátního surfování si tu můžete užít potápění, windsurfing, paddleboarding, kiting, a tak dále. Mnoho agentur má svoje stánky v lagoském přístavu, takže rozhodnout se můžete i přímo na místě. Dají se tu zakoupit také všelijaké výlety nebo plavby, třeba na pozorování delfínů.

Na loďce prozkoumáte jeskyně a pokocháte se útesy

Dá se koupit i plavba na kajacích

SAGRES

Další den jsme se rozhodli pro výlet do Sagresu. Autobusem je to z Lagosu asi hodinku jízdy, ale počítejte s tím, že výlet vám snadno zabere celý den . Autobusy jezdí celkem dost často, a některé zajíždí až na mys ke Cabo de São Vicente. Protože autobusové nádraží v Lagosu je poměrně chaotické, rozhodně se vyplatí jít si koupit lístky na autobus dopředu, protože u pokladny bývají velké fronty a může se stát, že vám bus klidně frnkne před nosem (víme, o čem mluvíme, protože nám samozřejmě ujel). Také je dobré si zkontrolovat číslo linky s číslem, které máte na jízdence. Samotné autobusy jsou potom pohodlné, klimatizace je samozřejmostí. Zpáteční lístek do Sagresu vás pak vyjde na 10,50€ na osobu.

Socha Jindřicha Mořeplavce ukazujícího do dáli

Samotný Sagres je okouzlující malé městečko. Podle průvodce má atmosféru konce světa, a opravdu je to tak. Vystoupíte z autobusu, a opravdu se tak cítíte. Jako byste byli někde na konci světa. Můžete si rovnou seběhnout dolů na pláž, která je jen kousíček od autobusové zastávky. Dalších několik pláží se nachází dál, a jsou vhodné zejména pro surfaře. Ti si Sagres evidentně oblíbili. Nás sem přilákala zdejší pevnost - Fortaleza de Sagres, a stejně jako většina návštěvníků budeme pokračovat dál na mys.

Nádherná liduprázdná pláž v Sagresu, přístupná jen po moři

FORTALEZA DE SAGRES

Mohutná pevnost je vidět už z dálky a dojdete k ní během chvilky. Nachází se na skalnatém výběžku, a jsou z ní opravdu dechberoucí výhledy na daleký širý Atlantik. Podle legendy zde Jindřich Mořeplavec založil námořní školu, v níž se měli připravovat první portugalští objevitelé.

Fortaleza de Sagres

Kostelík Nossa Senhora de Assunção uvnitř pevnosti

Zvláště procházka po stezce, která vede okolo mysu, je opravdu nezapomenutelná. Úplně na vás padne ten pocit neznáma. Jak se asi museli cítit všichni ti námořníci a objevitelé, když plni očekávání a s hlavou plnou otázek vyplouvali vstříc neznámým dálavám?

Výhledy na širý Atlantik. Dál už je jen Amerika

Ten bílý flíček vzadu na útesu je maják na Cabo de São Vicente

CABO DE SÃO VICENTE - NEJZAZŠÍ JIHOZÁPADNÍ VÝBĚŽĚK EVROPY

Náš domácí nám doporučil, abychom si na sedmikilometrový úsek k mysu raději půjčili kolo. Původně jsem se tam sice chtěla vydat pěšky, ale pálící slunce nakonec odradilo i mě. Jelikož nám první autobus ujel, došli bychom tam zrovna v tom nejhorším možném čase, tedy okolo poledne. Rozhodli jsme se raději vrátit do města a naplánovat, co dál.

Zrovna, když jsme koukali na zastávce do jízdního řádu, všimli jsme si tuk-tuku, který stál poblíž. V Portugalsku je jízda v něm ostatně dost populární. Bývá to často elektro tuk tuk a je poměrně dobrou alternativou taxíku. Už tolikrát jsme se v něm chtěli svézt! Teď k tomu byla, zdá se, nejlepší příležitost. Cena 25€ pro dvě osoby se nám zdála poměrně dobrá, a tak jsme se rozhodli nastoupit. Řidič, který se nám později představil jako Rui (a samozřejmě měl kamaráda v Praze), nám nakonec posloužil jako soukromý průvodce a řidič v jednom (recenze na Tuk Tuk Sagres si můžete přečíst zde).

Strmé útesy poblíž majáku

Musím říct, že to bylo dobré rozhodnutí, protože nám ušetřil spoustu času a půjčení kol by nás také na něco vyšlo. Navíc jsme se dozvěděli spoustu místních "pikošek". Rui byl totiž nesmírně ukecaný chlap, a zahrnul nás mnoha informacemi. Nejen, že jsme absolvovali hodinový výlet k majáku, navíc jsme měli vše i s výkladem. Nakonec nám Rui udělal několik krásných fotek, takže jsme mu ještě rádi nechali i dýško.

Rychle postupující mlha nám pokazila výhledy na Atlantik

Maják na Cabo de São Vicente dodnes slouží svému účelu. Počasí tu dokáže být opravdu bouřlivé a vlny prý při bouřích cákají až nahoru na silnici, jak říkal Rui. Zní to opravdu neuvěřitelně, protože útesy jsou zde vysoké šedesát až osmdesát metrů. Když jsme později našli dokonce i pohlednici jako důkaz, uvěřili jsme. Rui měl na mysli patrně bouři Hercules, která se prohnala jižním Portugalskem na začátku ledna 2014, a vznikla při ní tato těžko uvěřitelná fotografie (video zachycující bouři najdete zde).

Bouře Hercules, foto: Vanda Rita

I my se přesvědčili, že počasí je tu opravdu nevyzpytatelné. Během chvilky, co jsme zastavili u majáku, se nebe zatáhlo a od moře šla rychle postupující mlha, která nám zhatila nekonečné výhledy. Ale i tak mělo místou velmi efektní, pomalu až strašidelnou atmosféru. Rui vytáhl z tuk-tuku rychle svou lehkou bundu. Ale s námi, Středoevropany, toto prudké ochlazení nijak nehnulo.

Maják Dom Fernando v zajetí mlhy

Okolí majáku je poměrně dost turistické. Přilehlé parkoviště působí jak nějaká tržnice, dokonce je tu stánek s bratwursty (alias poslední bratwurst před New Yorkem). Ale stačí jen trochu popojít a máte dostatek soukromí.

Udělali jsme si krátkou zastávku také v blízké pevnosti Beliche (Forte do Beliche). Zde už bylo o poznání méně lidí, a impozantní výhledy tu na nás čekaly taktéž. Po klikaté strmé cestičce dolů po útesu jsem se sice neodvážila, ale i tak to tam bylo nádherné.

Na útesech u pevnosti Beliche

Cestička vedla až dolů po útesu, tam jsem se ale neodvážila

KAM NA JÍDLO?

Po návratu do městečka jsme ještě stihli i jídlo v místní doporučované restauraci A Sagres. Můžete zde ochutnat lahodné mořské plody a ryby, mívají i denní menu. Jelikož jsme došli později, některá jídla z něho byla už bohužel vyprodána.

Restaurace A Sagres zvenku

Zvláště mě to mrzelo u "perceves". Anglický název je goose(neck) barnacles, což česky znamená vilejš. A jestli toto slovo slyšíte poprvé v životě, tak vítejte v klubu! Jedná se o korýše, který žije ve velkých koloniích na útesech, ale může se usídlit i na trupech lodí nebo dokonce na kůži velryb. Jedná se o specialitu zejména španělské kuchyně (oblast Galicie), ale vilejši obývají v podstatě celý pás západního atlantského pobřeží, od Francie po Kanárské ostrovy. Jejich cena bývá vyšší, protože jejich sběr je opravdu náročný. Takže se řadí mezi sváteční jídla. Když nám Rui popisoval, jak v zimě chodívá sbírat vilejše na strmé útesy, poléval mě studený pot. Tuto specialitu se nám tedy nepodařilo ochutnat, tak snad příště.

Perceves (španělsky percebes), foto: holafodie.com

Objednali jsme si nakonec kotlík s dušenou chobotnicí a rýží plus salát, což byla inzerovaná porce pro dvě osoby. Ale podle mě by se z toho najedlo víc lidí, minimálně tři. Jídlo bylo už tradičně vynikající, takže jsme se nemuseli dvakrát přemáhat, abychom to všechno snědli (celkový účet byl 37€).

Naše obrovská porce pro dva

Za uplynulé dva dny jsme navíc stihli také dvakrát navštívit blízké městečko Silves. Možná vás napadne, co asi mohlo způsobit naši druhou návštěvu téhož města v pouhých dvou dnech? Překvapivě - byl to právě probíhající pivní festival. Upozornil nás na něj náš známý Bruno, majitel craft beer baru z Olhãa.

SILVES

Silves je vzdálený půlhodinku vlakem z Lagosu. V podstatě se vracíme směrem do Fara. Vlaková zastávka je umístěna zhruba dva kilometry jižně od Silvesu, takže nás čekala ještě svižná dvacetiminutová procházka podél silnice. Což nám ovšem nijak nevadilo.

Už z dálky nás přivítal načervenalý hrad, který je působivou dominantou okouzlujícího městečka. Naštěstí jsme ještě stihli i jeho prohlídku. První zmínky o něm pocházejí z 10. století, byl sídlem maurských vládců, vojenské posádky i úředníků. V minulém století prošel rekonstrukcí a má nyní deset věží.

V osmém století totiž vtrhli na Pyrenejský poloostrov Maurové ze severní Afriky. Jejich državám se začalo říkat al-Andalus (odtud pochází dnešní název Andalusie). Západnějším územím se potom říkalo al-Gharb, což znamenalo "země na západě". Z čehož pro změnu vznikl název Algarve.

Maurové byli postupně z poloostrova vytlačováni, až došlo ve 13. století k jejich úplnému vyhnání. Toto období se označuje jako rekonkvista. Protože tu však Maurové vládli půl tisíciletí, je jejich vliv stále patrný. Ať už v architektuře (ploché střechy, kachličky azulejos), v jazyce (četné portugalské výrazy odvozené od členu "al" pocházejí z této doby) a samozřejmě i v kuchyni.

Castelo de Silves

Na nádvoří stále najdete prvky almohadské architektury

Působivé výhledy do okolí

Stejně jako na jiných hradech tu bývala samozřejmě i sýpka a cisterna na vodu, které jeho obyvatelům pomáhaly přežít dobu obléhání. V cisterně se dnes konají výstavy, v době naší návštěvy tam byla umístěna přírodopisná expozice o národních parcích a jejich fauně.

Asi nejzapamatovatelnější je však procházka po hradbách, ze kterých jsou nádherné výhledy do okolí. Můžete z nich pozorovat nejen Silves, ale i blízké hory nebo třeba rozpadnuté větrné mlýny. A hlavně čápy, kterých tu jsou desítky. Hnízdí na komínech, posedávají na hradbách nebo prostě krouží nad městem a hledají potravu.

V blízkém podhradí se pak můžete toulat středověkými uličkami, prohánět toulavé kočky, navštívit místní Sé nebo třeba posedět v některé z útulných restaurací.

Sé de Silves (katedrála)

Uličky starobylého města

My sem však přijeli na pivní festival. Nejdříve jsme sice nevěděli, co můžeme od takového portugalského pivního festivalu očekávat, ale nakonec jsme byli moc příjemně překvapeni. Celá akce se konala na náměstí Al-Mutamid, přímo pod palmami, a kromě stánků s pivem tu byly samozřejmě i stánky s jídlem. Hodně stánků s jídlem. Jak jsme si už stihli všimnout, Portugalci velice rádi papají, ostatně jako i jiné jižanské národy (nebo spíš prostě všechny národy?). Hodně z nich to pojalo tak, že se sem zkrátka přišli najíst s celou rodinou.

V ceně vstupenky byl skleněný pohár 0,3l a poukázky na několik ochutnávek

Bylo vidět, že k pivním stánkům chodí asi spíš cizinci, i když místní se později také nedali zahanbit. Byla obrovská škoda, že poslední vlak nám jel tak brzy, protože v době našeho odchodu se zábava teprve rozbíhala, a pokračovala až minimálně do jedné hodiny v noci.

Začátek festivalu, náměstí se začíná pomalu plnit

Co se organizace pivního festivalu týče, nejsou každopádně Portugalci žádní žabaři nebo snad amatéři. Za cenu vstupenky (7€) jsme získali pěkný skleněný pohár a také sadu tokenů, za které jsme si mohli pořídit vzorky piva.

Byly k dispozici korýtka s vodou, kde se daly sklenice umýt. Což já osobně dost oceňuji, protože nebývá to na všech podobných akcích zvykem. Oproti našim pivním festivalům jsme tu nepotkávali našrot opilé lidi, a to bylo celkem osvěžující. Sem se přišlo opravdu ochutnávat a hlavně zajídat. Za to u nás mi připadá, že prvotním cílem podobných akcí je hlavně se ultimátně opít. Ehm 😊.

Vybrat jste si mohli jak z masových, tak zeleninových jídel

My jsme si nakonec dali mix všeho, tento talíř nás vyšel na 10€ a krásně jsme se z něho oba najedli

Pivovar Mania, kde jsme ochutnali asi nejlepší pivo tohoto festivalu

New England IPA - Hops on parade (6,3%)

Stánek pivovaru Algarve Rock, kde jsme si dali Piri-Piri Pilsner a Session IPA

Ochutnali jsme každý po čtyřech vzorcích (pivovary Mania, Marafada, Algarve Rock a Tavira Moura). Jako nejlepší hodnotím osobně New England IPA Hops on Parade od pivovaru Mania. Tím spíš, že pivo typu NEIPA se v Portugalsku moc často nevidí (jak nám bylo srandovní češtinou našeho známého vysvětleno - prostě neexistuje). Nakonec jsme byli moc rádi, že nás sem Bruno poslal, protože jsme poznali zase nové město a zkušenost z portugalského pivního festivalu taky není k zahození.

A NAKONEC...

Nastal poslední den v úžasném regionu Algarve a nás už čeká jen odjezd do Lisabonu. Ze dvou variant jsme nakonec zamítli cestu vlakem a vybrali si pro změnu autobus. Jízdenku jsme si koupili přímo na autobusovém nádraží v Lagosu, ale dá se samozřejmě koupit i přes internet (cena cca 20€/osoba).

Před námi je tedy téměř čtyřhodinová cesta na sever poměrně jednotvárným portugalským vnitrozemím. A pak pět dnů, které strávíme v našem milovaném Lisabonu, na jehož minulou návštěvu tak rádi vzpomínáme.

Zde ještě přidávám jeden bonusový tip na výlet:

JESKYNĚ BENAGIL

Fotka je vypůjčená z webu algarvefun.com. Mně se tak krásně vyfotit nepodařila :-)

Nedaleko od letoviska Carvoeiro se nachází legendární jeskyně Benagil. Určitě jste fotku této jeskyně "s okem v stropě" už někde zahlédli. Jeskyně je nedaleko stejnojmenné pláže, která je sice maličká (a tudíž bývá dost přelidněná), ale dá se tu skvěle zařádit ve vlnách.

Můžete se vydat na trochu adrenalinovou plavbu podél pobřeží, při níž navštívíte nejen tuto známou jeskyni. Další možností je zapůjčit si kajak. Plavat do jeskyně se kvůli silným proudům nedoporučuje. Výlet ke skalním útvarům podél pobřeží i samotná jeskyně patří k nezapomenutelným zážitkům a byla by škoda je na cestě po Algarve vynechat.

Na plavbu k jeskyním lze nastoupit i v blízkém městě Portimão, které taktéž stojí za návštěvu (hledejte stánky agentur v místním přístavu). My se před dvěma lety do Benagilu dostali po vlastní ose (nejdříve vlakem z Fara do Portimãa, potom autobusem do města Lagoa, kde jsme přestoupili na další bus a potom jsme absolvovali ještě krátkou vycházku po útesech s nádhernými výhledy).