OSTROV SAAREMAA - DOVOLENÁ S VŮNÍ KOPRU, ČÁST DRUHÁ

SAAREMAA, ESTONSKO

Náš brzký ranní odjezd z rižského autobusového nádraží prožívám ještě v jakémsi polospánku, a stejně vnímám i cestu do Estonska. Po liduprázdné dálnici mezi rozlehlými jehličnatými lesy ubíhá cesta celkem rychle. Alespoň co po očku sleduji, když se náhodou probudím. Po zhruba dvou a půl hodinách jízdy se ocitáme ve městě Parnu, kde budeme přestupovat.

Musím říct, že první dojmy z Estonska jsou o dost lepší, než z Lotyšska. Dřevěné domky, borovice a rovinatá krajina sice zůstávají, vše má ale hned severský šmrnc. I autobusové nádraží v Parnu se od toho v Rize dost liší. Je nové, čisté a cítíme se tu konečně příjemně.  Koupíme si jízdenky na autobus do  naší cílové stanice Kuressaare, posnídáme v kavárně a už nám jede autobus.

Monotónní cestu nám zpestří až cesta trajektem na ostrov. A nutno podotknout, že si tuto změnu dost užíváme. Po asi půlhodinové plavbě se ocitáme na ostrově Muhu. To je menší bratříček ostrova Saaremaa, a dál už vede po hrázi silnice . Cesta do města Kuressaare trvá asi ještě hodinu.

Most přes zatopený hradní příkop

PROČ JSME VYDALI PRÁVĚ NA TENTO OSTROV?

O ostrově Saaremaa (název znamená doslova "ostrovní země") jsem se dočetla poprvé v průvodci, kde byl označen jako ostrov s "pivovarnickou tradicí". Tato dvě slova stačila, abych se o ostrov začala zajímat a zařadila ho na náš itinerář. Kromě toho, že se tady odjakživa vařilo pivo, se jedná o největší estonský ostrov vůbec. Je vyhlášený jako místo oddechu nejen pro Estonce, ale i pro sousední skandinávské národy, především Finy a Švédy. Dostat se sem dá lodí nebo letadlem.

Mapa Pobaltí a umístění ostrova 

Ostrov si díky své odlehlosti žil vždy svým vlastním životem, a v průvodcích je popisován mimo jiné jako "esence Estonska". Zakonzervovalo se tu prý staré Estonsko v celé své kráse. Žije tady asi 35 000 obyvatel, z toho okolo 15 000 bydlí přímo v hlavním městě Kuressaare. Za sovětského éry zde byla umístěna raketová základna. I pro Estonce z pevniny byl vstup možný pouze na povolenku, protože ostrov ležel v zakázané zóně. I to patrně přispělo k izolaci ostrova a jeho obyvatel.

Tradiční dřevěné domy v Kuressaare

Kuressaare je malé ospalé městečko nacházející se hned u břehů Rižského zálivu. Má pověst vynikajícího lázeňského letoviska, léčivé účinky mořského bahna jsou známé už od 19. století. Hned po příjezdu nás překvapují vyvěšené maďarské vlajky. Ty vlají snad na každé budově. Že by nějaká družba s jazykově spřízněným národem? Potkáváme spoustu Maďarů, a jak se později dozvídáme, jsou zde kvůli zdejšímu vyhlášenému opernímu festivalu. Ten se koná vždy v červenci na nádvoří místního hradu, a bývá zaměřen na jednu zemi. A letos přišla řada právě na Maďarsko.

Mohutný opevněný biskupský hrad je asi největší místní pamětihodností. Byl postaven v 13. století, a je obklopen vodním příkopem. Přímo nedaleko hradu máme také zamluvené naše ubytování přes Airbnb. Je to garsonka v přízemí dvoupatrového bytového domu. Spíš budí dojem prázdninové chaty, a to kvůli všudypřítomnému dřevu. Bydlení je útulné, a ve skandinávském stylu. Výhled na klidnou ulici lemovanou stromy ještě umocňuje celkový dobrý pocit. Protože zde strávíme pouze dva dny a dvě noci, musíme si pořádně rozmyslet náš program.

Naše ubytování ve skandinávském stylu

TAKŽE, CO SE VLASTNĚ DÁ DĚLAT NA OSTROVĚ?

Největší atrakcí a přírodní zajímavostí ostrova jsou bezesporu meteoritické krátery, které leží u vesničky Kaali. Často se jim také říká "Kráter Kaali". Před 7500 lety zde došlo k pádu meteoritu o hmotnosti několika desítek tun. Kráterů je tu celkem 9 a největší z nich má v průměru 110 metrů a je hluboký 22 metrů. Tato událost se dostala i do severské mytologie. V legendách je kráter nazýván slunečním hrobem nebo místem, kam chodí slunce spát. I ve finském eposu najdeme legendu o padajícím slunci.

Kráter Kaali - jezírko Kaalijarv, foto: Ingmar Muusikus

Další výlet si můžete udělat k některému z větrných mlýnů (velmi navštěvovaná je skupina mlýnů u vesnice Angla) nebo k majákům  na pobřeží. Rovinatý povrch ostrova přímo nabádá k cykloturistice. Kolem Kuressaare je vybudovaných několik cyklostezek. Ale vzhledem k malému počtu projíždějících aut se dá v pohodě jezdit i po silnici. Na severozápadním pobřeží se zase můžete věnovat turistice, jsou tu vybudována mnohá tábořiště. Nachází se zde i etnografické muzeum, archeologické vykopávky a ukázky místní venkovské architektury. Estonské pobřeží je také vyhlášeným rájem pro ornitology. Hnízdí tu mnoho druhů ptáků. Prostě každý si tu najde to svoje. Myslím, že by se tady dala strávit taková delší aktivní (a krásná) dovolená.

Zde vidíte, že moře nebylo vůbec studené

Jelikož je i v Estonsku, podobně jako v ostatních severských zemích, kladen důraz na vše místní a řemeslné, najdete na ostrově samozřejmě mnoho výrobců potravin. Tedy farem a manufaktur.  Už na trajektu si můžete nabrat brožurky, které vám představí místní výrobky. Je tak možné udělat si svou malou ochutnávací "food tour" po ostrově. Vyrábí se tu třeba med, hořčice, jalovcový sirup nebo kečup z černého rybízu. Navštívit můžete bylinkovou nebo pštrosí farmu. Fungují tu mnohé restaurace zaměřené na tradiční estonskou kuchyni a roztomilé kavárny. Gurmáni a mlsné jazýčky si tu rozhodně přijdou na své.

Na vedlejším ostrově Muhu je dokonce i vinařství. V Estonsku se tradičně vyrábělo ovocné víno (třeba pampeliškové, rebarborové nebo rybízové). Dnes, i když to může znít překvapivě, se i v těchto zeměpisných šířkách pěstuje vinná réva. V Muhu Winehouse se můžete nejen ubytovat, ochutnat místní kuchyni či degustovat víno. Pořádají se tu také workshopy, svatby nebo vyjížďky na koních. Co víc si přát?!

Ale my chceme ochutnávat především místní pivo. Nachází se tu hned několik lokálních malých pivovarů. To už je pro nás dost silné téma, a při pohledu na mapku se rozhodujeme, že si další den uděláme celodenní výlet na kole do blízkého pivovaru Pihtla. A pokud to bude možné, spojíme ho s koupáním a návštěvou meteoritického kráteru.

Balení řemeslného piva Pihtla, které jsme zakoupili v obchůdku vedle Ku-Kuu Restaurantu

KDE JSME OCHUTNÁVALI MÍSTNÍ SPECIALITY?

Najíst se jdeme do podniku Ku-Kuu Restaurant, který je zaměřen na speciality z místních surovin. Hlavně tedy na ryby. Nabídka není široká, rozhodně ale zaujme. Denně se obměňuje rybí specialita. A pokud jim neholdujete, můžete tu ochutnat třeba kuřecí filet s krémovou omáčkou z lišek, pirohy plněné masem z divočáka, obligátní těstoviny a oku lahodící dezerty. Podobné jídlo jsem ještě nejedla, a i prezentace na břidlicovém talíři byla pro mě neobvyklá. Stylové prostředí s krásným výhledem na hrad je už jen poslední třešničkou na dortu.

Tip: ve stejné budově jako restaurace se nachází také malý obchůdek s lokálními výrobky. Ten určitě doporučuji navštívit, pokud si domů chcete odvézt zajímavé suvenýry.

Restaurace má krásné venkovní posezení přímo u hradního příkopu

Kaavi whitefish - síh (lososovitá ryba), koprové brambory ve slupce, uzená smetana a chipsy z žitného chleba. Vše posypané květy, jak je tu běžné. Toto jídlo vyhrálo 1. cenu v soutěži Saaremaa´s Best Fish Dish.

Letní menu

Navštívili jsme také podnik Saaremaakera. Dřív bývala na tomto místě i pobočka craft beerové hospůdky Uba ja Humal, ale v době naší návštěvy byla už bohužel uzavřená. Ale i tak díky bohu za tuto příjemnou zahrádku, kde si můžete dát vyhlášenou pizzu z pece a ochutnat jedno ze čtyř estonských piv na čepu. V lednici mají slušný výběr lahvových piv a milá obsluha vám ochotně poradí s výběrem. Po večerech se tu konají různé hudební akce.

Ochutnali jsme Ale s příchutí jalovce a lahvové pivo Poide

Pohled k baru

Protože další pivovar s názvem Poide se podle mapy nacházel hned za rohem, vyšli jsme si i tam. Žádný výčep ale bohužel otevřený nebyl, patrně je nutné se předem telefonicky objednat.

Pivovar Poide

První den jsme zakončili vycházkou po městečku. V místním supermarketu jsme nakoupili něco málo na snídani. Některé výrobky nám byly opravdu úplně neznámé, ale zde se potvrzuje výhoda dvojjazyčných nápisů - Peťo mi aspoň z ruštiny přeložil název a složení, takže jsme se nakonec celkem dobře zorientovali.

Jak jsme očekávali, letní dny jsou tu opravdu dlouhé, a byl pro nás trochu nezvyk, že v jedenáct hodin večer bylo stále světlo. I tak jsme ale museli zalehnout, abychom byli fit na nadcházející den.

Typická ulice v městečku

Bouráky na hlavní ulici

VÝLET DO PIVOVARU PIHTLA

Druhý den ráno se ještě stíháme zastavit v příjemné kavárničce Good Mood. Ta leží nedaleko našeho ubytování, a už když jsme šli minule okolo, zaujala nás svou úžasnou zahrádkou, která přímo lákala k návštěvě. Zatímco si dáváme kávu a džus, pozor na nás dává obrovský chlupatý kocour, patrně maskot kavárny.

Vstup do kavárny

Retro hrnečky, které zde tak rádi používají, nás vrátily do dětství

Potom sedáme na kola a vyrážíme na náš plánovaný cyklovýlet. Pivovar Pihtla se nachází ve stejnojmenné vesničce. No, spíš než vesničku to připomíná osadu. Jednotlivá stavení jsou roztroušená podél cesty v lese. Po silnici je to od našeho ubytování 15 kilometrů. Asi polovinu cesty je možné absolvovat po souběžné cyklostezce.

Liduprázdná a losů prostá silnice do Pihtly

Cesta lesem je (jak jinak) docela monotónní, a tak když uvidíme značku "pozor los", docela se pobavíme.  I když... žádného losa jsme samozřejmě nepotkali. Těsně před polednem, což je zároveň čas, kdy se otevírá pivovar, se ocitáme na místě.

Před pivovarem

Peťo začíná být poněkud nervózní, protože je ještě zavřeno. Vypadá to tu docela mrtvě. Ale během minutky se z lesa vynoří slečna na kole, zaparkuje před pivovarem, otevře vrata od stodoly - a ochutnávka může začít!

Totiž abyste rozuměli, výčep se nachází ve více než sto let staré venkovské stodole. Vedle stodoly je budova, kde se vaří pivo. A to je vše. Jste v podstatě uprostřed lesa, sedíte venku na trávě pod košatým stromem a pijete pivo. Je to těžká pohoda, a atmosféra je neopakovatelná. Příjemnější pivovar asi těžko najdeme.

Naše přibližovadla, za povšimnutí stojí zvláště moje skládačka (uprostřed)

Nabídka v pivovaru

Pivovar Pihtla je nejstarším estonským minipivovarem, vznikl v roce 1990. Piva jsou označována jako "farmstyle beers". Dalo by se to volně přeložit jako tradiční rustikální piva. Ale nejedná se vyloženě o styl piva, spíš jde o jeho výrobu. Piva si totiž kdysi vařili farmáři pro svou vlastní potřebu a ze svých surovin. Pivovar Pihtla vaří jak světlá piva, tak tmavá a samozřejmě i "ejlíky". Výčep ve stodole je otevřený od června do srpna (12:00 - 18:00). Piva jsou charakterizována jako lehká, zakalená a s kvasnicovou příchutí. K vyvážení chutí se také často přidává místní jalovec.

Ochutnáváme porter a IPU

My ochutnali postupně všech 5 piv na čepu. Ochutnávková sklenice stojí dvě a půl eura a klasická sklenice potom 3€. Ceny jsou tu tedy celkem příjemné. K zakousnutí si můžete dát třeba sušené rybí maso nebo místní zmrzlinu. Je zde také možnost zakoupení dárkových balení a pivních suvenýrů (sklenice, trička).

Nejvíc mi osobně chutnalo pivo, které slečna výčepní označila jako pivo s příchutí vánočního stromečku. Byl to voňavý ejlík, v němž bylo možné cítit vůni jehličí a ještě něčeho typického pro vánoční čas. To se mi ale nepodařilo identifikovat. Velice pitelná byla i IPA a porter. Se slečnou za barem jsme si skvěle popovídali, velice ochotně nám představila jednotlivá piva a přiblížila pivní scénu v Estonsku.

Sympatická slečna výčepní

Je jasné, že se nám odsud vůbec nechtělo odjet. Ale ještě nás čekala dlouhá zpáteční cesta domů, a tak jsme se museli rozloučit. Cestu ke kráteru jsme zavrhli a zvolili jsme odlišnou (jižnější) trasu spojenou s koupáním u osady Sutu. No byla to sice asi o 10 kilometrů delší cesta, ale to nám v tu chvíli ještě tak úplně nedošlo.

Koupačka na Baltu

Koupání v Baltu je vůbec celkem srandovní, protože víc než co jiného evokuje koupání v rybníku. Bahnité dno a velice malá slanost vody opravdu nepřipomínají moře. Navíc jdete a jdete, a stále máte vody po stehna. Ale nám přišlo v parném letním dni i tak vhod.

Cesta na pláž

Po krátké koupací přestávce tedy pokračujeme v naší zpáteční cestě. Začíná být už pomalu jasné, že jsme trochu přecenili naše síly. Hlavně já. Jsem docela antisportovec a na kole jsem jela naposledy před sto lety. Ještě ke všemu pravěká skládačka, na které jedu, není asi úplně ideální na podobné výlety. Všechnu vodu už jsme vypili a máme hlad, což není dobré znamení. Začínám trochu propadat panice. Jedeme po nekonečné okresce mezi nekonečnými lesy v totálně zapomenuté díře bůhvíkde. Co když jsme zabloudili? Co budeme pít?

Cedule, která nás zachránila

Jako blesk z čistého nebe se před námi vynoří cedule OmaKoda SUEVEKOHVIK. Jediné, čemu rozumíme, je "kohvik", což estonsky znamená kavárna. Vzklíčilo v nás semínko naděje. Šipka sice směřuje kamsi do lesa, a vůbec netušíme, jestli je ukazatel aktuální, ale musíme to zkusit. Nedá se nic dělat, je to naše poslední naděje před potupnou smrtí na dehydrataci někde uprostřed pustiny.

Po chvilce přijíždíme k červenému dřevěnému stavení. Nic nenasvědčuje tomu, že by tu byla kavárna, a ještě k tomu otevřená. Jsou zde sice nějaké chatky, které slouží evidentně jako ubytování, ale zdá se, že to je tak všechno. Sesedám z kola, že si alespoň trochu odpočinu, když v tom uvidím staršího pána jdoucího naším směrem. Vezmu aspoň prázdné lahve s tím, že zkusím poprosit o trochu vody.

Z domu vyjde i žena, asi jeho manželka. Hned se ptá, co potřebujeme, a na požadavek o vodu reaguje kladně. Dokonce se nás zeptá, jestli nechceme něco k jídlu. Hurá, jsme zachráněni! Jsme usazeni v altánku v krásné zahradě a připadáme si (opět) jako v pohádce. Milá paní domácí nám přináší vývar, který mi v tu chvíli připadá jako nejlepší polévka, jakou jsem kdy jedla. Ale ne, je opravdu vynikající. Nabídne nám ještě kávu a výborný domácí dort. Teď už jsme spokojení. Naše zachránkyně nám ještě doplní vodu, a za to všechno platíme jen 8€ (!). Necháváme jim desetieurovku, a s velkým poděkováním pokračujeme v cestě.

Naše romantické občerstvení v zahradě

To už se nám jede daleko veseleji, a brzy se napojíme na hlavní cestu a cyklostezku, po které jsme přijeli. A tak kromě mého bolavého zadku nemá naše zajížďka žádné zlé následky. Navíc jsme bohatší o zážitky (a setkání s hodnými místními lidmi). Každopádně připisuji si osobní rekord, a to 38 kilometrů ujetých na skládačce 😂.

ROZLOUČENÍ S OSTROVEM

Protože máme stále hlad jako vlci, necháváme kola na ubytování a vyrážíme do města. Jdeme se najíst do restaurace Retro Kohvik, která je také dobře hodnocená na TripAdvisoru, a mají zde i místní řemeslná piva. Ochutnáváme polévku, domácí těstoviny s rybí omáčkou a pečené baltické šproty. Jídlo není špatné, ale v Ku-Kuu se nám líbilo o trošku víc.

Na břehu Baltu

Po večeři se vydáváme na procházku kolem hradu a až dál k pobřeží. Užíváme si poklidnou atmosféru města, a už teď víme, že bychom se sem jednou chtěli vrátit. A to rozhodně na delší dobu. Saaremaa mi připadá jako ideální místo na vyčištění hlavy. Úplně si umím představit, jak postupně prozkoumávám celý ostrov a u toho ochutnávám místní speciality. Mňam!

Jeden z domků v městečku

Ostrov mi zkrátka učaroval, a tak trochu připomenul prázdniny z dětství. Vůně lesa, zde vylepšená omamně vonícím jalovcem a koupání téměř jako na rybníku. I retro nádobí, které se zde s oblibou používá snad všude, vám připomene dětství u babičky. Navíc jsme zde potkali samé příjemné a nápomocné lidi, a to udělá taky hodně. A jako každý ostrov, má také Saaremaa svou povahu a styl, který odlišuje všechny ostrovy od pevniny.

Bohužel se ale rychle blíží čas našeho odjezdu. Ač velmi neradi, musíme tento nádherný klidný kout světa opustit.

Druhý den ráno nasedáme na autobus a pokračujeme směr Tallinn.

Trajekt směřující na ostrov