Tato čtvrť mně opravdu nadchla, trochu mi připomíná lisabonské uličky. Bohužel všudypřítomné davy demonstrantů nám dost ztěžují jak orientaci, tak pohyb po čtvrti. Z původně plánované procházky není skoro nic, jdeme prostě tudy, kde je nejméně lidí. Postupně se dostáváme až k La Catedral. Platíme vstupné 7€ a vcházíme dovnitř. Zdá se to být dobrý úkryt před hlučnými davy lidí. Gotický skvost Barcelony naplno vynikne, až když stojíte uvnitř a díváte se vzhůru na nádhernou klenbu.
 |
Uvnitř katedrály
|
 |
La Catedral zvenku
|
Součástí prohlídky je i klášterní ambit. Tiché nádvoří uvnitř velkoměsta, kde se v jezírku klidně koupu husy a kde se můžete osvěžit z tryskající fontánky. Náhodou zjišťuji v průvodci, že můžeme vyjet výtahem i nahoru na střechu. Musím uznat, že ze střechy katedrály je opravdu úžasný výhled nejen na okolní čtvrti, ale skoro na celé širší centrum Barcelony.
 |
| Výhled ze střechy La Catedral |
V dálce se tyčí Sagrada Familia. Kocháme se výhledem, já udělám pár fotek, a pomalu se vracíme nazpět do hlučných ulic. Míříme do
Museu Picasso, kde by mělo být vstupné v neděli od 15:00 zdarma. Ovšem když už vystojíme víc jak polovinu fronty, dojde nás informovat zřízenec, že dnes to zadarmo není. Platí to pouze první neděli v měsíci, což bylo před týdnem. No co už. Jedenáct eur za vstupné zase není tak tragická částka, takže vystojíme celou řadu a navštívíme muzeum, které se věnuje hlavně rané Picassově tvorbě. Potom už máme ale opravdu velký hlad, takže jdeme prostě do náhodně vybrané restaurace/bistra, abychom konečně ochutnali paellu. Objednáváme si menu za 21€, které obsahuje předkrm (tapas), paellu s mořskými plody, zákusek dle výběru a sklenici sangríe. Paella mně zrovna moc nenadchla, takže jsem ji ani celou nesnědla. Bylo to z části i proto, abych nebyla nacpaná k prasknutí, protože jídla bylo opravdu dost.
 |
| Barceloneta |
Po jídle se vydáváme pěšky na zastávku Liceu, chceme pokračovat po zelené lince na Paral-lel, a odtud na lanovku na Montjuïc. Nějak se tam ale zamotáme, takže nakonec z lanovky není nic, a my se zase ocitáme u nákupního centra Maremagnum. Domluvíme se tedy, že se projdeme do Barcelonety k Muzeu katalánské historie, které už je na dohled. Peťo ve své mapce vyčte, že se zde nachází nějaký katalánský craft beer. Já už mám všeho dost a bolí mě nohy, takže ráda souhlasím s tím, že tam zkusíme zajít. Pivovárek
BlackLab se nachází v cihlové budově, která působí, jako byste seděli v docích někde v Kodani. Sedáme si na příjemnou zahrádku a ochutnáváme místní piva.
 |
| BlackLab Brewery |
Peťo zkouší jejich „must drink“
Claudia IPA, já zkouším 1480 APA. Peťovo pivo je samozřejmě lepší. Vítězí ovšem
Sour Lady Raspberry, opravdu výtečný malinový kyseláč. No alespoň je to po delší době podnik, kde se cítíme velice příjemně, a kde se nám líbí. Protože už jsme opravdu unavení, rozhodujeme se, že se vydáme na žlutou linku metra Barceloneta, která se nachází hned na blízkém náměstí. Tato spodní cesta, i když s jedním přestupem se nakonec ukáže být o dost snesitelnější, než horní, kterou jsme jezdili doposud. Každopádně v 10 hodin večer už ležíme šťastně v posteli… asi už jsme fakt staří 😅
Den IV.
Poslední den, který trávíme v Barceloně, máme docela nabitý. Vstáváme tedy ráno kolem osmé hodiny a vyrážíme na trochu delší cestu do Parku Güell. Vystupujeme na zastávce Vallcarca, která je podle průvodce vhodnější, protože se zde nacházejí jezdící schody. To je sice pravda, ale schody jsou stejně zčásti nefunkční. I tak je to ale velká úspora sil. Já totiž cesty do kopce příliš nevyhledávám. Stejně se ale cestou nahoru celkem zapotím, je totiž dost teplo. To mi na náladě nepřidá, a dorazí to oznámení u vstupu do parku. První volný termín na prohlídku placené části je za sedm a půl hodiny. Tak to dopadne, když si jednou nekoupíte vstupenku přes internet 😣. Jsem celkem zklamaná, ale podruhé už se mi sem nejen nechce, ale ani to časově nestíháme. Jdeme se alespoň podívat do neplacené části.
 |
| Parc Guell |
Vyjdeme nahoře na kopci, a zjišťujeme, že by se zde měla nacházet zastávka metra El Carmel. Je to modrá linka L5 a vede přímo na stadion klubu FC Barcelona. To je náš další cíl. I když je to zase cesta téměř přes celé město, nemusíme alespoň přestupovat. Vystupujeme na zastávce Collblanc, odkud už celý areál Camp Nou není daleko. Já sice příliš neoplývám nadšením z jeho návštěvy, ale je to Peťovo přání, takže to budu muset nějak vydržet. Kupujeme tedy dvě vstupenky (celkem 55€) a začínáme prohlídku stadionu. Ta trvá asi jen kolem hodinky, takže moje utrpení nebylo zase tak moc velké.
Stadion je postarší, v podstatě už se čeká na nový (měl by být otevřen v roce 2021). Je to taková dokonalá ždímačka peněz. Můžete si zde koupit památní knihu s vašimi fotkami, když se ovšem odfotíte na několika stanovištích (40€)… A můžete nechat taky daleko více peněz v obrovském tří patrovém fanshopu. Záleží na vás. Já tedy nejsem žádný fotbalový fanoušek, a musím uznat, že prohlídka stadionu Draků v Portu se mi líbila daleko víc. I stadion tam byl hezčí. No samozřejmě při pohledu na rozzářené chlapské oči člověk pochopí legendární status tohoto klubu. Hlavně nadšení malých kluků je téměř nakažlivé.
 |
| Camp Nou |
Jsme už dost hladoví, takže si v pouličním stánku kupujeme churros a vyrážíme do čtvrti L´Eixample. Podle TripAdvisoru i podle tipů mnoha blogerů byste totiž při návštěvě Barcelony neměli opomenout podnik
Cervecería Catalana. Ten je už tradičně úplně plný, a spousta lidí čeká i venku. Je to taková místní klasika, která už nás ani moc nepřekvapí.
Z našich víkendových toulek po této čtvrti vím, že se nedaleko nachází další doporučený podnik,
La Flauta. Zamíříme tedy tam, a k našemu překvapení zde nejsou ani žádné davy u vchodu! Jdeme tedy odvážně dovnitř. Je tady sice téměř plno, ale servírka nás ihned usazuje k jednomu z posledních volných stolů. Objednáváme si opět naše oblíbené grilované papričky, patatas bravas a taky tapas s omeletou a lososem. K tomu litrový džbán velice dobré sangríe. Jídlo je dobré a hlavně oceňujeme, že si ho můžeme v klidu sníst. U baru platíme něco kolem 30€ a protože se blíží čtvrtá hodina, vyrážíme do
Museu del Disseny na Placa de les Glories Catalanes.
 |
Museu del Disseny, v pozadí Torre Agbar
|
 |
| Plakát zvoucí na výstavu |
Běžně je to muzeum designu. Ale úplnou náhodou byla prodloužena výstava o tvorbě
Davida Bowieho, kterého oba dva milujeme. Takže nebylo co řešit a ještě doma jsem koupila dva lístky přes internet (16€ za kus). Výstava je opravdu suprově udělaná. U vchodu dostanete sluchátka, a jak postupně procházíte expozicí, začnou vám automaticky hrát písničky vztahující se ke konkrétnímu časovému období. Možná je to sangríou, co jsem narychlo dopila, ale docela mě výstava dostala. No možná jsem byla dojatá prostě jen proto, že jsem Bowieho měla opravdu dost ráda, a jeho smrt jsem obrečela… kdo ví?! Na výstavě nakonec strávíme víc času, než jsme plánovali. Něco přes dvě hodiny. Nedalo se prostě odejít! A ještě jsme samozřejmě museli nakoupit pár suvenýrů…
Vracíme se metrem do centra na Paral-lel, kde je přestup na lanovku na Montjuïc. Další pokus, a opět neúspěšný! Vyjeli jsme sice nahoru do Parc de Montjuïc, kde je stanice lanovky, ale tím naše cesta skončila. Nějak jsme si nevšimli, že v říjnu lanovka jezdí jen do sedmi, a je 19:15! Není nám prostě přáno… Jedeme tedy opět dolů na Paral-lel a svezeme se jednu zastávku metrem na Drassanes. Odtud je to už kousek do pivovárku BlackLab, kde se nám včera tak líbilo. Chceme zde zakončit naši barcelonskou cestu. Sedáme si opět na zahrádku a objednáváme si malinovou Sour Lady. Je to opravdu dobrý pocit, jen tak si sedět v Barceloně a necítit kolem sebe davy lidí… Člověk prostě ocení trošku klidu po uběhaném dni. Dáváme si každý hamburger, naposledy opět patatas bravas a ochutnáváme ještě pár piveček. Já vypisuji pohlednice. Zejména černá IPA byla opravdu vynikající. Peťo si ještě kupuje na památku prázdný pohár s logem pivovaru a pomalu vyrážíme na metro, směr Badalona. Balíme si věci, trochu poklízíme byt a o půlnoci jdeme spát.
Návrat domů
Musím se přiznat, že jsem se zatím z žádného našeho výletu nebo dovolené opravdu netěšila domů. Občas mi při odjezdu i slzička ukápla (Lisabon, Kréta). Toto ale není případ Barcelony. Už se vidím na vídeňském letišti, potažmo doma. Vyjíždíme z Badalony už raději v půl osmé ráno, abychom neměli žádné stresy. Tentokrát nejedeme vlakem, ale pouze přestupujeme mezi linkami metra. Cesta je kratší, trvá cca hodinu a půl. Takže na letišti máme ještě relativně dost času. Odlet je v 11 hodin, letíme opět s Vuelingem. Už jsme nastoupení v řadě u brány, když se dozvídáme, že náš let bude mít bohužel zpoždění. Zatím nikdo neví jak dlouho. Oznamují, že se budou snažit zpoždění co nejvíce minimalizovat. Nakonec se z toho vyklubou téměř 3 hodiny zpoždění, odůvodní to stávkou dispečerů ve Francii. Stává se už tradicí, že naše návraty domů nebývají bezproblémové 😕. Vybavím si náš návrat ze Slovinska, kdy jsme strávili pět hodin popojížděním v koloně u Swechatu, a jsem ještě ráda "jen" za ty tři hodiny! Na vídeňské letiště přilétáme nakonec kolem čtvrté hodiny odpoledne. V 16:45 odjíždíme autobusem do Bratislavy, a je to jeden z mála momentů, kdy jsem opravdu šťastná, že jsem na cestě domů.
Komentáře
Okomentovat