RIGA - DOVOLENÁ S VŮNÍ KOPRU, ČÁST PRVNÍ

PŘÍLET DO RIGY

Pobaltské státy už jsme měli v hledáčku delší dobu. Nakonec jsme se kvůli nedostatku času rozhodli, že navštívíme pouze dva z nich, a to Lotyšsko a Estonsko. V Lotyšsku hodláme strávit tři noci a tři dny. Se základnou v Rize, kterou budeme pomalu prozkoumávat, navštívíme ještě přímořské letovisko Jurmala a hrad Turaida.

Do Rigy jsme přiletěli z Budapešti s nízkonákladovkou Air Baltic (letenka nás stála cca 70€). Do města je to z letiště kousek, my použili autobus číslo 22 a vystoupili u nádraží. Ubytování jsme měli zamluvené v podstatě hned v centru, takže dál už jsme pokračovali pěšky.

Detail fasády Domu Černohlavců

Odhlédneme-li od nádraží a jeho přilehlé ruské čtvrti, centrum Rigy nevypadá na první pohled vůbec zle. Je to ale jedno z těch měst, o kterém prostě nevíte, co si máte myslet. Četla jsem několik blogů, jejichž autoři byli městem přímo nadšeni. Zdá se mi, jakoby město mělo větší kouzlo pro lidi, kteří nevyrůstali v bývalém východním bloku. Ale kdo ví? Možná to tak připadá jenom mně.

Lotyšsko, stejně jako ostatní Pobaltské státy, bylo až do roku 1991 součástí Sovětského svazu. Historie je složitá, a všechny tři země si kromě dvaadvaceti let po roce 1918 svobody moc neužily. I přes velkou snahu národy pokořit a rusifikovat, se to naštěstí nepodařilo. Dodnes jsou to národy velmi hrdé na svou kulturu a historii, kterou mají částečně společnou se svými sousedy a odvěkými rivaly.

V roce 2004 vstoupily všechny země do EU. V té době bylo Lotyšsko dokonce nejchudší zemí celé Unie. Časem přijaly euro a začaly dohánět vyspělejší západ. To jde zatím pomalu, a mezi Litvou, Lotyšskem a Estonskem jsou stále značné rozdíly. Země se také potýkají s odlivem mladých lidí do zahraničí. Zvláště pak do Velké Británie, kam jich v letech po finanční krizi zamířilo opravdu mnoho. Čili vlastně postupně vymírají, což může do budoucna představovat velký problém.


Riga samotná je takovým zvláštním architektonickým mixem. Středověké dlážděné ulice a barevné domky střídají dřevěné polorozpadlé budovy, takže si můžete připadat trochu jako v Rusku. A o kousek dál se pro změnu pyšní nádherné secesní bytové domy. Pořád tady cítíte ruského ducha, a dobu minulou. K tomu přispívá i to, že Rusové tvoří významnou část obyvatel (dříve se udávalo, že až polovinu). A tak ruštinu slyšíte opravdu často. Na druhou stranu neměli jsme ani větší problém domluvit se anglicky. Narazit byste mohli jen u starší generace.

Město bylo založeno německým biskupem Albertem v roce 1201, později bylo začleněno do severoněmecké obchodní společnosti - Hanzy. Byla to důležitá obchodní křižovatka mezi východem a západem. Po tzv. Livonské válce se území dnešního Lotyšska dostalo pod polsko-litevskou nadvládu, v roce 1621 Rigu obsadili pro změnu Švédové a stala se tak největší obcí na území švédského království. A nakonec v polovině 19. století už byla třetím největším ruským městem po Moskvě a Petrohradu. Ostatně říká se, že Riga vlastně nikdy nebyla vyloženě lotyšským městem.

Trocha statistiky: Lotyši tvoří 47% obyvatel, Rusové 37%, zbytek tvoří např. Litevci, Poláci, Ukrajinci a Bělorusové. Data se na internetu dost rozcházejí, uvádím proto údaje z roku 2017 z tohoto zdroje.

Toulky Starou Rigou

KAM V RIZE

Riga je největší a nejlidnatější město celého Pobaltí (má přibližně 700 000 obyvatel). Protéká jí řeka Daugava, která se asi o 15 kilometrů severněji vlévá do Rižského zálivu. Je to starobylé hanzovní město a přezdívá se jí Paříž východu. I když... tuto přezdívku bych spíš přisoudila Budapešti, která se pyšní stejným přívlastkem. Ale tak to už nechám na posouzení každému návštěvníkovi.

Průhled na Rižský dóm

Samotný střed města není rozlehlý, a po uličkách můžete klidně bloudit pěšky, aspoň město lépe poznáte. Stará Riga (Staré Město) tvoří historický střed města, který rozděluje na dvě poloviny třída Kalku iela. Napravo od ní se nachází Radniční náměstí - Ratslaukums, které je dobrým výchozím bodem pro procházku po městě.

Jak už název napovídá, najdete tu nejen radnici, ale i několik dalších historických domů. Například Dům Černohlavců s krásnou barokní cihlovou fasádou. Ten se stal jedním z nepsaných symbolů města. Původně byl postaven pro cech svobodných německých kupců. Byl však zničen při bombardování Rigy v roce 1941 a jeho současná podoba vychází z rekonstrukce z konce devadesátých let. Před ním si můžete všimnout bronzové skulptury ve tvaru jehlanu. Ano, právě na tomto náměstí byl podle Lotyšů vztyčen v roce 1510 první vánoční stromeček v Evropě. Ovšem Estonci jim kontrují s tím, že v Tallinnu byl vztyčen již v roce 1441, tedy o celých 69 let dříve. Nehledě na to, kdo má v této při pravdu, je právě tu umístěn památník připomínající tuto veledůležitou událost.

Dům Černohlavců

Na náměstí si určitě nelze nevšimnout škaredé šedivé krychle. Ostatní socialistické budovy sice byly odstraněny, ale tato byla schválně ponechána, aby připomínala léta útlaku. Vedle historických budov působí jako pěst na oko. V tomto bývalém sovětském bunkru je dnes umístěno Muzeum okupace Lotyšska.

Mapuje tak období mezi lety 1940 a 1991. Po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop připadla  země do sovětské sféry vlivu, a byla obsazena Rudou armádou. Později se Lotyšsko ocitlo pod německou kontrolou, a to v období, když Němci napadli Sovětský svaz.

Sami Lotyši to však moc nerozlišují, pro ně je nejspíš okupace jako okupace. V době naší návštěvy bylo muzeum bohužel pro rekonstrukci uzavřeno.

Muzeum okupace Lotyšska

Kousek přes ulici se nachází gotický luteránský chrám sv. Petra. Určitě nevynechejte návštěvu jeho věže, která je dominantou města, a se svou výškou 123 metrů je též nejvyšší kostelní věží v Rize. Výtah vás  vyveze do výšky 73 metrů, kde si můžete vychutnat nerušený výhled na celé město. Možná vás může trošku zarazit výška vstupného, která činí 9€, čímž o dost převyšuje cenu vstupného do podobných pamětihodností jinde v Evropě. I to je jeden z paradoxů Lotyšska.

Výhled na město z věže chrámu sv. Petra na řeku Daugavu a Rižský dóm

Chrám sv. Petra

Výhled na budovy tržnice, v pozadí televizní věž

Vzadu za chrámem najdete plastiku Brémských muzikantů. Věčně obklopenou turisty, s čumáky vyhlazenými až do zlatava. Snad se vám splní přání, když je pohladíte... ? Rize je věnovalo partnerské město Brémy v roce 1990. Sousoší je sice inspirováno slavnou pohádkou bratří Grimmů, ve skutečnosti však nese politické sdělení. Oslík, pes, kočka a kohout společně nakukují za železnou oponu. Vyhlížejí nejen "něco k snědku", ale zároveň i nové časy, které je čekají.

Brémští muzikanti

Na dohled už máte další církevní stavbu, a to gotický chrám sv. Jana. Váže se k němu legenda o zazděných mniších, jejichž kostry byly při rekonstrukci opravdu nalezeny. Vydáte-li se průchodem do dvora bývalého dominikánského kláštera, ocitnete se na nádvoří sv. Jana. Je to krásná ukázka středověké architektury. Bránou v pozůstatku městského opevnění projdete až na ulici Kajelu iela. Je to sice hodně turistické místo, ale s Prahou nebo jinými městy, kde se musíte prodejcům vyhýbat, se nedá vůbec srovnávat. A to je dobře. Můžete si zde zakoupit suvenýry v některém z krámků, a také poslechnout produkci pouličních muzikantů, kteří zde s oblibou stávají.

Prodejci suvenýrů 

Luteránský kostel sv. Jana a Janovo nádvoří

Průchod hradbami z Janova nádvoří

Vrátíte-li se nazpět na třídu Kalku iela a dáte se doleva, dojdete na náměstí Doma laukums (Katedrální náměstí). Orientačním bodem vám bude věž nejdůležitější rižské katedrály - Rižského dómu. Založil ho sám biskup Albert, a dnes je jedním z nejvýznamnějších evangelických chrámů v celém Pobaltí. Z architektonického hlediska jde o směs mnoha slohů, dominuje zejména sloh gotický, nejstarší části jsou slohu románského a samotná věž je potom barokní. Za sovětského režimu zde platil přísný zákaz bohoslužeb a interiér přišel o většinu dekorací.

Rižský dóm

V době naší návštěvy (červenec 2018) byla na náměstí zrovna umístěna instalace United Buddy Bears, tedy "Spojených medvědích kámošů". Její součástí je 140 soch medvědů, z nichž každý představuje jeden stát. Jednotliví medvědi jsou vyzdobení umělci daných států tak, aby se zdůraznilo to nejdůležitější, co každou zemi charakterizuje.

Medvědi pak mají symbolizovat přátelství mezi národy. Výstava je putovní a navštívila už mnoho světových velkoměst. Podle mě je to celkem dobrý nápad, protože výstava kolemjdoucí rozhodně zaujala, a každý den se kolem medvídků motalo plno lidí, kteří hledali právě toho svého.

Putovní výstava United Buddy Bears

Slovenský méďa

V boční uličce blízko náměstí Doma laukums najdete další symboly Rigy. Jsou jím středověcí Tři bratři. Jedná se o skupinu tří historických domů. Přičemž dům č. 17, který pochází z 15. století, je vůbec nejstarší zděnou obytnou budovou ve městě. Dnes je v nich Lotyšské muzeum architektury. Na dohled se už nachází Rižský zámek nebo kostel sv. Jakuba.

Vydáte-li se dál po ulici Torna iela, narazíte na komplex krásně zrestaurovaných Jakubových kasáren. Bývaly součástí městského opevnění, a dnes jsou domovem pro nespočet barů a restaurací. Po pravé ruce budete mít i zbytky městských hradeb a před sebou Prašnou věž. Nachází se zde i Švédská brána. Byla postavena za švédské nadvlády, a je to jediná zachovalá staroměstská brána.

Dva ze Tří bratrů

Detail vstupních dveří

Prašná věž

Švédská brána

Průchodem v domě č. 3, který poznáte podle nápisu "Three Wall Street", se dostanete přes kouzelné zastřešené nádvoří až ke Kočičímu domu. A proč kočičímu? Na jeho střeše jsou totiž měděné figurky koček. Dům byl postaven v roce 1909 architektem Fridriechem Schefelem, který je dnes považovaný za průkopníka secesního stylu. Avšak zajímavější než dům je asi legenda, která se k němu váže.

Kočičí dům

Jeho majitelem byl bohatý lotyšský obchodník, kterého však nechtěli přijmout do spolku Velké gildy. Obchodník se naštval, a umístil na střechu svého domu sošky koček se vztyčenými ocasy, jejichž prdelky byly natočené směrem k sídlu gildy, které se nachází hned naproti. Toto expresivní vyjádření nesouhlasu vyvolalo ve své době velký rozruch. Časem byl prý do cechu přijat, a kočky pootočil.

Pomník svobody, odhalený v roce 1935. Symbol jednoty, nezávislosti a svobody.

Další procházku můžete začít u Památníku svobody, který se nachází nedaleko centra v přilehlém parku. Ten je sám o sobě pěkným místem, ale nás zajímá hlavně blízká secesní čtvrť (okolo ulice Alberta iela). Právě Riga se pyšní nejvyšší koncentrací secesních budov na světě. Jsou jich tu stovky.

Na přelomu 19. a 20. století město procházelo překotným ekonomickým i demografickým rozvojem. V letech před první světovou válkou bylo postaveno mnoho nových domů, a to v tehdejším určujícím stylu Art Nouveau (česky secese). Několik z nich navrhl slavný architekt Michail Eisenstein, otec neméně slavného režiséra Sergeje Ejzenštejna (natočil třeba film Křižník Potěmkin). V roce 2009 zde bylo otevřeno i Muzeum secesní architektury.

Jeden z domů na Alberta iela

Když už budete v těchto končinách, můžete se zatoulat trochu dál v uličkách. Místa vzdálenější od centra nejsou tak nablýskaná, a uvidíte tu mnoho starých dřevěných budov, tak typických pro tento kout Evropy. My byli až za kostelem sv. Gertrudy, kde začíná třída Miera iela. Je tu soustředěno mnoho kaváren a hip podniků, které naleznete snad v každém větším evropském městě. Akorát tady je všechno možná víc rozbitější a ošuntělejší.

Nazpět do centra se dostanete po rušné Brivibis iela, orientačním bodem vám pravděpodobně bude výšková budova hotelu Radisson Blu. Kdo má rád vyhlídky, ať si určitě zajde na drink do zdejšího roof top baru (Skyline bar). Hned u hotelu se můžete pokochat ortodoxním Chrámem Kristova narození.

Chátrající objekt dál od centra

Žádná návštěva Rigy nemůže být kompletní bez toho, aniž byste zabloudili na centrální tržiště. Je umístěno v bývalých hangárech blízko nádraží. Obklopuje ho i venkovní trh. Budovy byly postaveny pro německé Zeppeliny mezi lety 1924-30 ve stylu Art deco a spolu s celou Starou Rigou jsou součástí seznamu Světového dědictví UNESCO. Je to jedna z největších tržnic v celé Evropě.

Místo je to značně fascinující, dalo by se říct až obskurní. Samozřejmě tu seženete místní potraviny, asi jako na každém jiném trhu. Zde jsou hlavními trháky ryby a všemožné výrobky z nich (od rybiček v konzervách přes obrovské kusy uzených ryb až po kaviár). Dále lesní plody, které prodávají i jinde po městě (borůvky, maliny, jahody). Koupíte tu samozřejmě zeleninu nebo květiny. Specifická je však vůně kopru. Ta sice nepřebije vůni uzených ryb, ale line se celým tržištěm.

Stánek se zeleninou a bylinkami

Uzené ryby, kaviár a rybičky v konzervě

Kromě jídla jsou zde však i stánky s oblečením, které vás přímo mrsknou nazpět do 90. let. Styl zdejších obyvatel (starších Rusek obzvlášť) je velice specifický a asi se v průběhu času moc nezměnil. Dalo by se to možná přirovnat k oblečení, které jsme mohli kupovat my ve vietnamských tržnicích někdy před dvaceti lety. Šílené haleny obřích rozměrů a květované šaty. Pro pány potom nesmrtelné šusťáky a kostkované košile na hony vzdálené trendy kouskům pro dnešní lumberjacky. I prodavačky jako by zamrzly v čase. Ve svých zástěrách a čelenkách připomínají "ženu za pultem". Na venkovním trhu potom seženete všelijaké haraburdí a snad ještě horší módní kreace, jak uvnitř.

Hangáry tržnice zvenku, v pozadí budova Lotyšské akademie věd

Tržnice mě tak fascinovala, že jsme sem šli víckrát. Ona, a potom hlavně její okolí a samotné nádraží, tak to byl obraz postkomunistické země nejtvrdšího zrna. Špinavé, zastaralé nemoderní nádraží, kolem něhož se motají nejrůznější pochybné existence, vám dá nahlédnout do pocitů cizince u nás. Aha, takhle se asi cítí "Západoevropan", když vystoupí z vlaku na hlavním nádraží v Bratislavě nebo v Brně (dosaďte libovolné šílené nádraží). Co potom člověka rozesmutní nejvíc, jsou staré babičky prodávající látkové kapesníky, které celý den postávají v podchodu a snaží se aspoň něco málo si přivydělat. To byl asi nejsmutnější pohled, který si budu ještě dlouho pamatovat.

U nádraží ještě chvilku zůstaneme. Hodláte-li cestovat vlakem po okolních zajímavých místech, stejně se mu nevyhnete. Nenechte se však odradit místním koloritem. Jízdenky jsou velmi levné a vlakem se v pohodě dopravíte na místo určení. Navíc nás, co jsme zvyklí na slovenské železnice, nemůže přece jen tak něco rozházet! Ani cesta na stojáka na chodbičce u záchodků, ani kousavé potahy. Dokonce ani teplota uvnitř vagónu připomínající saunu. Má to tu výhodu, že aspoň ušetříte za její návštěvu.

My jsme vlakem podnikli oba následující výlety. I když asi bych se měla přiznat, že u toho druhého jsme nechali s radostí propadnout zpáteční jízdenku, a nazpět do Rigy jsme se radši odvezli klimatizovaným autobusem.

JURMALA

První výlet podnikneme do přímořského letoviska Jurmala. Nachází se asi 25 km od Rigy a táhne se  podél pobřeží Rižského zálivu a řeky Lielupe. Jedná se o více obcí propojených dohromady železnicí, silnicí a samozřejmě pobřežím. Ještě za časů Sovětského svazu to bylo snad nejvyhledávanější letovisko. Dodnes mu zůstal určitý punc lázeňského města. Dřevěné stylové prázdninové domy v secesním stylu střídají modernější apartmánové rezorty.

Vlakem jste tu za půl hodinky. Záleží na vás, na které zastávce vystoupíte, protože lístek je stejně na zóny. My vystoupili v Dzintari. U této zastávky je rodinná rekreační zóna a také rozhledna nad korunami stromů. Extra výhled ovšem neočekávejte, jsou vidět opravdu jen vrcholky stromů.

Po krátké procházce borovicovým lesem se ocitnete na pláži. Pak je už jen na vás, kde a jestli vůbec vlezete do moře. Toto léto bylo opravdu teplotně nadprůměrné, takže voda byla doslova teplá  jak kakao. Navíc nacházíte se přece jen v zálivu a i když jste už daleko od břehu, pořád máte vody po kolena. Balt je plytký, málo slaný a ne zrovna průzračně čistý.

My se po krátkém oddechu na pláži prošli mezi chatkami a nakonec jsme nastoupili na přeplněný vlak v zastávce Majori a vrátili se zpátky do Rigy.

Na plážích Baltského moře

Z Majori jsme se vraceli nazpět do Rigy

HRAD TURAIDA

Na druhý výlet jsme se vypravili ke středověkému hradu Turaida, který se nachází u městečka Sigulda. To je vzdálené zhruba 50 kilometrů severovýchodně od Rigy a je obklopeno národním parkem Gauja. Od nádraží sem jezdí autobus. Můžete se však také projít po pěší stezce, která je lemována nejrůznějšími přírodními zajímavostmi, včetně největší lotyšské jeskyně.

Současný hrad byl postaven na místě bývalé livonské pevnosti, a ve 13. století byl dokonce sídlem arcibiskupa z Rigy. Později byl rozšiřován, byly přistaveny hospodářské a správní budovy i obranná věž. V 18. století došlo po zásahu blesku k obrovskému výbuchu skladu střelného prachu a následný požár hrad téměř zničil. Hrad byl opuštěn a chátral. S jeho obnovou se začalo až v šedesátých letech 20. století, a v podstatě se pokračuje dodnes.

Patrně nejzajímavější je výstup na Hlavní věž, ze které je pěkný výhled do okolí. Hrad je obklopen velkým parkem, ve kterém je situován nejen dřevěný kostel z 18. století, ale i mnoho dalších dochovaných lidových staveb. Je tu i zahrada Lidových písní .

Krásné nádraží v Siguldě

Západní blok budov, kde je umístěno muzeum věnované historii hradu

Obranná západní věž

Výhled na okolní lesy a řeku Gauja

Dřevěné budovy v podhradí

KAM NA JÍDLO A ŘEMESLNÉ PIVO

Pro toho, kdo by očekával, že se zde pěkně levně nají, bude příjezd do Rigy asi trochu šok. V Lotyšsku určitě není tak levno, jak byste asi mohli doufat. Ať už je to kvůli inflaci, nebo vysokému kurzu původní měny - latu, hlavně pro místní obyvatele to určitě není sranda. Průměrné platy jsou tu o něco nižší než u nás, ceny ale naopak vyšší.

Kdo však trochu cestuje a zná ceny i v jiných evropských zemích, nebude místními cenami patrně až tak překvapen.

Co se týká jídla, v mnoha průvodcích, ale i článcích se můžete dočíst, že pobaltská kuchyně není celkově žádná sláva. Většinou je stručně popsaná prostě jako "maso a brambory". Takže já, jako milovník jídla, jsem sem jela trochu s obavami. Ty se však nepotvrdily, naopak mi místní kuchyně velmi zachutnala. Je pravda, že to není žádná složitá vysoká gastronomie. Historicky i vzhledem k podnebí se tu připravovala hlavně jednodušší hutná jídla, která měla jediný hlavní úkol, a to zasytit pracující lid.

Klasickými surovinami jsou tak vepřové maso, brambory, zelí a červená řepa. Hodně se konzumují i ryby. Jelikož jsem polévkový typ, zamilovala jsem si vynikající polévky. A to včetně místního zvyku přidávat zakysanou smetanu a posýpku z kopru. K polévce se zakusuje samozřejmě tmavý žitný chléb.

Na nejrůznějších aplikacích si můžete vyhledat jednotlivé restaurace. A kdo nechce utrácet majlant za jídlo, což byl i náš případ, určitě ocení LIDO.

 Centrum oddechu LIDO, foto: lido.lv

Síť bister LIDO byla založena v roce 1987. V samotné Rize je několik poboček, například ve středu města, v nákupních centrech, u nádraží nebo na letišti. Největší je LIDO Leisure Centre, situované trochu dál od středu města (je to místo pro oddech a rekreaci, jeho dominantou je velký dřevěný větrný mlýn). Firma expandovala také do sousedního Estonska a jednu restauraci najdete dokonce i v Berlíně. Kromě restaurací jsou součástí konceptu i pivnice LIDO, protože pivo je pro Pobaltí typickým nápojem.

Heslem je, že chutné lokální jídlo z kvalitních surovin by mělo být dostupné pro všechny. Prostě si představte něco na styl jídelny, kde procházíte s tácem. Pěkně očima si vybíráte, co ochutnáte, což je nesporná výhoda tohoto konceptu. Začnete u polévek (soljanka, boršč, studená polévka z červené řepy, vývar). Pokračujete přes sekci hlavních jídel, dál přes salátový bar, oddělení lahůdek, sladkých jídel a dezertů. Na konci si můžete načepovat pivo, nebo si vybrat jiné pití (nealko limonády, čerstvé šťávy, minerálky, čaj, kávu, víno atd.). Vybere si tu opravdu každý, a můžete tu také potkat lidi ze všech společenských vrstev. Důchodce, i lidi v obleku, místní i turisty. LIDU jsme zůstali věrní i v Estonsku.

Večeře v pobočce u nádraží - losos s pečenou zeleninou a vepřový špíz s bramborovou kaší. K tomu nezbytný dezert ve skleničce a zelný salátek s koprem.

Nevýhodu to má jedinou. Oči by jedly, ale žaludek už nemůže. Z té spousty jídla je opravdu těžké si vybrat, takže určitě nezůstanete u jedné návštěvy. Je jinak pravda, že právě jídlo dost pozvedlo můj dojem z Rigy.

Oficiální stránky LIDO zde.



Dalším místem, kde se můžete výborně a navíc za velice přijatelné ceny najíst, je FOLKKLUBS ALA PAGRABS. Původně jsme ho měli zaznačený jako pivnici, kde budeme ochutnávat místní pivo. Díky dobrému hodnocení na TripAdvisoru  jsme se však rozhodli, že zde vyzkoušíme i jídlo. Bylo to vlastně naše úplně první jídlo po příletu do Rigy a jedli jsme zde víckrát, protože nám tu moc chutnalo.

Folkklubs je hudební klub, kde vystupují zejména lotyšští folkoví umělci. Ale nejen ti. Nachází se blízko centra v obrovském sklepním prostoru. Na ulici před vstupem je ještě malá zahrádka (pivo si musíte donést sami zespodu). Místo má autentickou atmosféru, je oblíbené mezi místními a otevřené až do rána. V neposlední řadě tu můžete potkat zpívající Lotyše, což je ostatně prý jejich oblíbená činnost.

A co víc? Mají zde velký výběr craftových piv (cena okolo 4 €) a ochutnat můžete i Černý balzám. Což je nejvyhlášenější lotyšský likér. Skládá se až z 24 přísad a vyrábí se také v ochucené verzi, která má menší obsah alkoholu. Ceny jídel jsou na místní poměry opravdu velice nízké. Polévka za 2,50 € a hlavní jídla už okolo 6 €. Jídelní lístek, program a další informace zde.

Soljanka, původně ruská polévka, tak typická pro tento region

Zapečená brambora se zelným salátem coleslaw a zakysanou smetanou

Tradiční lotyšské masové kuličky se zelím a pečenými bramborami

Zapečené hovězí soté s bramborami, hřiby, mrkví a zelím. Podává se s česnekovým pečivem

APA Malduguns Cilpa (ta mi chutnala nejvíc)

.

Chtěli jsme samozřejmě obejít i několik podniků, které se nacházejí na prvních příčkách v hodnocení na RateBeeru. Ale zůstali jsme nakonec věrni Folkklubs. Celkově jsme z lotyšských řemeslných piv měli takový nijaký dojem. Vlastně kromě asi dvou piv, která jsme ochutnali ve Folkklubs Ala Pagrabs, nás moc nezaujala.

Piva bych charakterizovala podobně jako jídlo - tedy hutná a ne úplně mimořádná. Naše momentálně oblíbené letní styly, jako je např. Berliner Weisse, New England IPA , Hazy IPA nebo kyseláče obecně jsme tady skoro neviděli. Pivem se asi jen netrefili do našeho zhýčkaného vkusu, protože předpokládám, že ležáky nebo třeba portery mají určitě vynikající. Tady by byl potřeba asi větší průzkum, od kterého jsem já osobně upustila, ač to většinou nedělám. Když dodám, že jsme nakonec skončili v belgické pivnici, přičemž já belgické pivo skoro vůbec nevyhledávám, asi to mluví za vše.


Přece jen přidávám pro inspiraci názvy několika podniků, které jsme stihli navštívit (názvy slouží jako odkazy):


LABIETIS ALUS DARBNICA

Tento dobře hodnocený podnik v "hip stylu" se nachází ve zchátralém (industriálním?) areálu dál od centra. Krásný interiér, příjemné venkovní posezení.

Venkovní posezení

Berliner Weisse 

ALUS CELLE

Dobře zásobená pivotéka, najdete ji ve sklepním prostoru blízko kostela sv. Gertrudy. Velký výběr skandinávských piv. V době naší návštěvy také 6 piv na čepu. Vzhledem k typům nabízených piv trochu vyšší ceny.

KWAKINN RIGA

Ruská síť belgických pivnic, s pobočkami například v Petrohradě nebo Irkutsku. Celkem příjemná obsluha, můžete si tu procvičit svoji ruštinu :-) Dobrá poloha přímo v centru Rigy, je tu i kuchyně.

Příjemné silnější belgické pivo Delirium Tremens

Každopádně pokračujeme dál do Estonska, a tam si už stoprocentně přijdeme na své...





Zdroje:

Estonsko, Lotyšsko & Litva - Lonely Planet (rok vydání 2009)
liveriga.com
radynacestu.cz
latvia.travel
artweekenders.com
apolach.cz
liaa.gov.lv
mfa.gov.lv